Jsem normální, nebo jsem blázen?

Jako klinický psycholog a psychoterapeut se setkávám s tím, že se někteří klienti a pacienti ptají, zda jsou normální a nebo jsou blázni, když zažívají „takové“ pocity či chování a děje se jim „to a to“. Někdy se jedná o řečnickou otázku v legraci, ale někdy to může být vážná starost a obava. Na tuto otázku se dá reagovat různě podle situace, podle klienta a podle způsobu práce či aktuální role. Psycholog či psychologický poradce může reagovat přímo a věcně, na úrovni informací. Může např. říci, že „toto“ je běžné, zažívá „to“ mnoho lidí a patří „to“ k lidské existenci. Psychoterapeut to může také říci, ale může také pracovat s pochybností samotnou, či se vztahovou situací. O čem je pochybnost klienta, proč by neměl být normální, s kým se srovnává, odkdy to takhle cítí a co se změnilo, či zda se takhle cítí celý život? To znamená, že nevezme otázku jen jako dotaz k zodpovězení či uklidnění klienta, ale jako zdroj zkoumání jeho pochybností o sobě, srovnávání se s domnělou normou a očekáváním lidí, apod. V jiné situaci je lékař, psychiatr či klinický psycholog v roli diagnostika, když podávají se snahou o objektivitu informace o pacientově stavu na základě znalostí, zkušeností či diagnostických metod a v jiné situaci je psychoterapeut, když s klientem zpracovává jeho pochybnosti, vnitřní konflikty a změny v prožívání. V terapii jde především o vztah a přístup klienta k sobě samému a proto je důležitější se zabývat samotnou pochybností, hledáním vlastní vnitřní normy a akceptace sebe jako individuality, než posuzovat co je normální a co ne. U každého může být pochybnost obsažená v otázce o vlastní normalitě také trochu o něčem jiném, což je důležité prozkoumat a oslovit.