Náhoda života

životní příběh, který možná zažil i někdo z vás a může se stát inspirací Je pátek 23. dubna 2010, končí poměrně hektický pracovní týden. Zbývá už „jen“ večerní, částečně společenská akce a manželka se nechává přesvědčit, aby šla se mnou a plnila tak poměrně nevděčnou a jak říká nezáživnou roli „protokolární manželky“. Bohužel i to k mé a podobným funkcím také patří.

A protože mám být v sobotu dopoledne na jakési akci na Moravě a řidič má již vyčerpán limit přesčasů, je rozhodnuto, že budu řídit sám. Z večerní akce, tak trochu proti protokolu, odcházíme už po desáté hodině. Sedáme do auta a vyjíždíme z Prahy směr Opočno, Záhornice.

Cesta nám dobře ubíhá. Je jasná noc, obloha plná hvězd. Silnice je suchá s minimálním provozem. Probíráme sobotní večer, kdy chceme s našimi přáteli oslavit moje šedesátiny. Projíždíme Hradec, pak Třebechovice a Polánky a pak… Strašná rána. A potom ticho. A tma, do které mžourá jen stropní lampička.

Auto leží na boku, před oknem silný strom. Zkouším pohnout rukama, nohama. Jde to, i když jsem v zajetí pásu a airbagů. Ale co manželka?! Leží doslova bez hlesu na vedlejší sedačce. Pro Boha svatého, jen to ne! Hlavou mi probleskuje ta nejhorší představa. Vyprošťuji se z vlastního pásu, jde to jen velmi těžko. Pak uvolňuji pás i manželce. Začíná sténat. Žije! Ale co dál? A najednou si člověk vybavuje všechny ty zásady, co má nebo nemá dělat v podobných případech. Sama poloha auta hrozí, že se co chvíli otočíme na střechu, možná i s rizikem požáru.

Čas hraje proti nám. Nikdy jsem si nemyslel, že budu muset někdy zachraňovat sebe sama a někoho tak blízkého a drahého, jako je vlastní žena. Psychika pracuje na plné obrátky, nervy jsou napjaté k prasknutí. Jen zachovat klid a rozvahu!

Blíží se světla a vzápětí zastavuje auto. Řidič zjišťuje, co se stalo, volá pomoc a pak mi pomáhá uložit ženu. A padá mi kámen ze srdce, když slyším sirény. První přijíždějí hasiči a policie z Třebechovic, zanedlouho záchranka a nakonec i hasiči z Hradce Králové. Vše funguje jak má.

V červené kombinéze zdravotníka, ve svitu lampičky, poznávám MUDr. Jiřího Maška, dnešního ředitele ZZS. On poznává mě: „Vás bych tady, generále, nečekal,“ a dál se věnuje zraněné. Co mu mám odpovědět? Jistě tuší, že bych se raději také viděl jinde.

Jsme v emergency centru ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Diagnóza nezní nijak povzbudivě: vedle zlomenin obou rukou a nohy, má žena ještě poškozenou hrudní kost a asi prasklý krční obratel. Léčba a následná rehabilitace trvá půl roku. I dnes po dvou letech skládám poklonu profesionální práci našich zdravotníků a fungování IZS.

Čeho se ale do smrti nezbavím, jsou výčitky svědomí a pak i vzpomínky na první dny po nehodě. Ten strach o život a zdraví milované manželky. Ale přišly i okamžiky radosti. Když, mimo jiné, mohla poprvé usednout na invalidní vozík. Když jsme jej později odložili a ona začala chodit o berlích, pak dokonce jen s holí a nakonec úplně sama.

Byli jsme šťastni, a dodnes jsme, protože jsme to přežili. A znovu jsem se ptal sebe sama: Byla to náhoda? Osud? Asi jsem ještě neudělal vše, co je mi vyměřeno, abych udělal.

Člověk si ale také uvědomí, že mezi životem a smrtí je jen velmi tenká hranice. Času i prostoru. Toto společně prožité trauma nás však na druhé straně ještě více sblížilo a velmi posílilo. A také si člověk srovná hodnoty. Opravdová láska, rodina, přátelství jsou rozhodně cennější než jakési povrchní materiální hodnoty, které mnozí kolem nás tak často fetišizují a dávají na odiv.

Oba příběhy spojuje především můj osud ve vztahu k životu a smrti.

Co říci závěrem?

Když máme zemřít, tak zemřeme, pokud nemáme, tak ne. Nikdo nevíme, kolik toho máme vyměřeno pro bytí na tomto světě. A to je asi ta jediná univerzální spravedlnost. Stejná pro chudé i bohaté, muže i ženy, významné i méně významné, zdravé i nemocné či postižené, bílé i jinobarevné, apod.

Měli bychom se proto podle toho také chovat a nedopouštět se špatností, neboť nevíme, zda budeme mít možnost je ještě napravit, nebo se za ně alespoň omluvit.

Znamená to ale nepromarnit v tomto smyslu jediný den, a každý večer mít vyrovnaný účet. www.mstepan.cz